Hornická tradice oblasti Psí hory

Zlatorudní revír Psí hory se nachází na Novoknínsku. Zlato se v okolí Nového Knína v minulosti dobývalo ještě v dalších třech revírech: v revíru novoknínském (oblast mezi Novým Knínem, Krámy a Malou Lečicí), kozohorském (rozprostírajícím se mezi obcemi Kozí Hory a Borotice jihozápadně  od Nového Knína) a libčickém (ležícím jižně od Nového Knína mezi Libčicemi a Dražeticemi). Nejdůležitější ze všech zmíněných revírů byl revír libčický, kde se zlato těžilo s přestávkami od středověku až do první poloviny 20. století.

Oblast Psích hor je jako jediná z historických zlatonosných oblastí Novoknínska situována v horninách tzv. Jílovského pásma (viz kapitola Geologie v okolí štoly), pojmenovaného podle města Jílové u Prahy. Právě zlato dobývané v okolí Jílového sehrálo významnou úlohu ve středověké historii naší země – sloužilo mimo jiné jako hlavní surovina pro ražbu lucemburských dukátů (florénů), které zavedl roku 1325 jako první panovník ve střední Evropě Jan Lucemburský. Těžba u Jílového probíhala v různé intenzitě i v pozdějších obdobích. K jejímu zřejmě definitivnímu ukončení došlo až v r. 1968.

Počátky dobývání zlata

Písemných záznamů o historii dobývání zlata na Psích horách existuje velmi málo. Na mnoha místech revíru se ale dochovaly pozůstatky starých hornických prací, z nichž některé jsou v terénu dodnes patrné na první pohled.

Těžba zlata na našem území zaznamenala první velký rozkvět za dob Keltů, zejména ve 2. a 1. stol. př.n.l. Keltové naprostou většinu svého zlata získávali z rozsypů a rýžovišť. Vzhledem k prokázané existenci rýžovišť na Čelinském potoce i v náplavech Vltavy u Smilovic (dnes zatopených slapskou přehradou) a také vzhledem k blízkosti bývalého významného keltského oppida Hrazany je pravděpodobné, že keltští zlatokopové působili i na Psích horách.

Hlavní rozkvět těžby zlata

Po odchodu Keltů zůstala místní ložiska dlouho nevyužita. Hlavní rozvoj těžby zlata na Psích horách přinesl až středověk. S dolováním se začalo patrně na přelomu 13. a 14. století. Největšího rozmachu v celé své historii dosáhla těžba na Psích horách pak v průběhu 14. století. V té době bylo zlato dobýváno z křemenných žil na mnoha místech revíru (zejména však v okolí Čeliny) pomocí štol a úklonných šachtic. Podzemní díla dosahovala průměrné hloubky kolem 20 m, největší dosažená hloubka je 60 m pod povrchem. V blízkosti největší šachty pracovala i kovárna na výrobu hornického nářadí a na Čelinském potoce bylo v provozu několik mlýnů na drcení rudy.
Středověcí horníci používali při své práci velice jednoduché vybavení. V dolech si svítili hliněnými kahánky naplněnými lojem. Rudu těžili železnými kladívky, tzv. želízky a čtverhrannými palicemi, tzv. mlátky. Želízko drželi havíři v levé ruce a přikládali ho k hornině. Do želízka tloukli mlátkem a tak vylamovali kusy zlatonosného křemene. Želízka se rychle opotřebovávala. Odhaduje se, že horník jich za jednu směnu spotřeboval více než dvacet.
Vytěžená ruda byla přepravována do rudních mlýnů, kde se drtila a mlela. Zlato se pak z rozemleté rudy oddělovalo amalgamací.

Období největšího rozkvětu těžby skončilo na přelomu 14. a 15. století. Příčinou úpadku byly rostoucí provozní náklady, vyčerpání přístupnějších partií zlatonosných křemenných žil, technické problémy při dolování ve větších hloubkách a také bouřlivá politická situace v zemi. Dobývání zlata tak bylo na několik desetiletí přerušeno.

Obnova dolů

K obnově dolů došlo na přelomu 15. a 16. století. Druhá etapa těžby zlata však trvala jen krátce a nebyla zdaleka tak významná. Podle dobových pramenů byly roku 1536 haldy největšího dolu Lodice „propůjčené k dodatečné těžbě zlata“. V horní knize novoknínského úřadu jsou o těchto haldách záznamy až do r. 1550. V zemských deskách z roku 1548 jsou zmíněny zlatorudní mlýny na Čelinském potoce, ovšem ze záznamu, pojednávajícím o jejich činnosti v minulém čase, vyplývá, že v té době se v nich už ruda nemlela. Těžba na Psích horách tedy zřejmě ustala po polovině 16. století.

Bohužel není známo, kolik zlata bylo během obou hlavních období těžby na Psích horách získáno. Celkově však byly v celé novoknínské oblasti ve středověku vytěženy asi 4 tuny zlata. (Pro srovnání – odhadovaná produkce jílovských dolů do 20. století činila podle geologa P. Morávka přibližně 10 t zlata a na území celého Českého masivu se v průběhu dějin celkově získalo odhadem okolo 100 t tohoto cenného kovu.)

Většina pozůstatků po středověké hornické činnosti je soustředěna v okolí obce Čelina. Nejrozsáhlejší zbytky starých prací se nacházejí asi 1,5 km východně od obce v západní části Koňského vrchu. Křemenným žilám v okolí Mokrska, obsahujícím velmi jemnozrnné, a tudíž pouhým okem obtížně detekovatelné zlato, nebyla ve středověku věnována téměř žádná pozornost (výjimkou jsou stopy kutacích prací na vrchu Veselý).

Na rozdíl od jiných revírů v okolí Nového Knína, kde těžba a průzkumné práce probíhaly i v pozdějších obdobích, Psí hory zůstaly stranou veškerých hornických aktivit téměř až do konce 20. století.

K hlubšímu poznání hornické minulosti Psích hor přispěl v polovině 80. let 20. století i archeologický průzkum AV ČSSR, který vynesl na světlo mnoho hmotných stop po zaniklém dolování. Byly nalezeny části mlýnských kamenů na drcení rudy, zbytky středověké kovárny, železné hornické nářadí či hliněné hornické kahany.

Geologický průzkum Psích hor na konci 20. století

Zlatorudní revír Psí hory zůstal nevyužit a nezkoumán od 16. století téměř až do konce 20. století. V letech 1977-1980 zde proběhl rozsáhlý regionální revizní průzkum hornin Jílovského pásma, který odhalil možnou přítomnost významného zlatonosného zrudnění. V letech 1980-1990 pak proběhl podrobný průzkum oblasti Psí hory. Jeho součástí bylo geologické mapování, geofyzikální průzkum, podrobný geochemický průzkum půdního pokryvu, průzkum pomocí vrtů z povrchu až do hloubky 300–600 m a konečně báňský průzkum z nově ražené štoly Josef, kombinovaný s podzemními vrty. O rozsáhlosti celého průzkumu svědčí i následující výčet provedených prací:

• provedeny 103 jádrové vrty z povrchu o celkové délce 23 378 m
• provedeno 127 podzemních jádrových vrtů o celkové délce 13 137 m   
• vyražena štola Josef:

• hlavní chodba vedená napříč všemi ložisky – délka 1835 m

• postranní chodby na jednotlivých ložiscích – celková délka 6018 m

• 3 větrací komíny – celková délka 330 m

• odebráno a zanalyzováno 9 818 půdních vzorků a přes 25 000 vzorků z vrtů a z podzemí

Výsledkem průzkumu bylo zhodnocení zásob zlata na dosud známých ložiscích Čelina a Mokrsko-východ (v minulosti již těžených) a především objevení nového ložiska Mokrsko-západ, jehož využitelné zásoby byly odhadnuty na 75 t Au. Toto ložisko tak v současnosti patří mezi nejbohatší ložiska zlata v Evropě. Celkový potenciál všech ložisek revíru byl odhadnut na 130 t Au, což je více, než kolik se vytěžilo na celém území České republiky během celé historie dobývání zlata.

V rámci průzkumu probíhala v letech 1989-1991 i experimentální podzemní těžba ložiska Čelina. Bylo vytěženo celkem 19 500 t rudniny, která se zpracovávala na úpravně Rudních dolů v Příbrami. Získáno z ní bylo 21,5 kg zlata.

K průmyslovému využití revíru nebylo vzhledem k předpokládanému negativnímu vlivu případné těžby na životní prostředí nikdy přistoupeno. Hlavní zdroj zlata – ložisko Mokrsko západ - by se totiž muselo dobývat výhradně povrchovým způsobem, což by znamenalo citelné a nevratné zásahy do okolní krajiny. Pro jeho separaci by navíc bylo nutné použít ekologicky riskantní metodu kyanidového loužení. V polovině 90. let sice projevily o lokalitu zájem zahraniční těžební společnosti, ale díky protestům místních obyvatel a různých ekologických organizací ke komerční těžbě zlata na Psích horách nedošlo. Od poloviny devadesátých let, po ukončení všech průzkumných prací, štola i její okolí postupně chátraly. V r. 2000 byl stav areálu již natolik neuspokojivý, že bylo z bezpečnostních důvodů přistoupeno k zabetonování obou přístupových portálů do štoly.